V pubertě jsem si začala uvědomovat, že mě nic k vrstevníkům nepřitahuje. Přitahují mě starší muži, přibližně mezi čtyřicítkou a padesátkou. Tak proč jsem si začla s kamarádem, který je jen o rok starší? Ještě k tomu jsme jako milenci, protože oba dva máme vztah. Ale neplánujeme s tím, co mezi námi je, končit. Pokud to měl být původně jen románek, tak se to žalostně nepovedlo. Není možné, aby se to neprovalilo. Půlka našich známých si už tak půl roku dělala legraci z toho, že spolu skončíme. No a jak to nakonec dopadlo... Když teď někam jdeme jako parta, stačí jeden člověk navíc, je skoro nemožný, aby jsme se k sobě navzájem chovali "normálně" a ostatním to neunikne. Uvidím, co ještě přinese srpen a v září se všechno rozhodne, protože to není jen kamarád, ale i spolužák...

      Od známých slyším každou chvíli, že po mně můj nejlepší kamarád touží. Říkala jsem si, že mi to je jedno, když jsme oba zadaní, ale stejně mě to k němu táhlo. Začínalo to hlavně, když jsme byli spolu na pivu, asi ztratil zábrany. Naposled jsme se viděli i se společnou kamarádkou, ke které jsme nakonec šli i přenocovat. Skončili jsme na spolu na jedné posteli... To ale nenasvědčuje tomu, že by se něco nutně muselo stát. Musel tam být impuls. Nevím, jestli byl z mojí nebo z jeho strany, ale stalo se tak. I přes alkohol v krvi jsem si to dokázala užít a nebylo to jen jednou. Kamarád se mi posléze omlouval, že to určitě nebylo nic moc, když má vypito. No, pokud tohle nebylo nic moc, chci to s ním zažít normálně...
     Oba dva máme nahnuté vztahy, ne kvůli naší aférce, ale kvůli našim drahým polovičkám. Můj přítel neuvěřitelně žárlí, i když do teď neměl proč, nechová se ke mně tak, jak se choval dřív a sám mě podvádí. A kamaráda to s přítelkyní prostě už nebaví, asi půl roku poslouchám, že nemají společné zájmy a po dvou rocích už to prostě nedává. Myslí si, že opadlo to prvotní zamilování a teď to bere jen jako "kamarádství s výhodama" (nemám ráda tenhle termín, něčím se mi hnusí).
      Tak uvidíme, co bude dál...