O DDLG (Daddy Dom/Little Girl) jsem sice už psala, ale na začátek by asi bylo dobré znovu uvést, o co se vlastně jedná. Je to jeden z druhů vztahu mezi dominantem a jeho submisivním protějškem - sub se chová více jako dítě a dominant se o něj "stará". Často také zahrnuje "dětské" věci jako plyšáky, čtení pohádek na dobrou noc, česání nebo spanking.

Co může pomoct začít s tímto druhem BDSM?

1. Číst knihy, blogy a fóra. Zjistit si co nejvíce informací o tomto životním stylu.
   
2. Seznámit se a promluvit si s lidmi, kteří DDLG žijí a hodně se jich ptát.
   
3. Začít si psát deníček o vaší "cestě", buď každý sám nebo dohromady.
   
4. Ustanovit si pravidla a hranice. Je velmi důležité si zapamatovat, že tyto hranice se průběhem času můžou měnit a vyvíjet (i díky zkušenostem).

     Bohužel jsou mezi námi i tací, kteří ještě v životě orgasmus nepoznali, i když mají leckdy bohatý sexuální život. Jde o anorgasmii.

     Na téma anorgasmie jsem narazila při pročítání jednoho fóra a zaujalo mě, protože jsem na něco takového nikdy nepomyslela - lidé, kteří nikdy nedosáhnou orgasmu kvůli sexuální dysfunkci. Většinou se dává za vinu neschopnost muže ženu uspokojit nebo tomu, že je daná žena frigidní, i když tomu tak zdaleka není. Slečny, ale i paní v diskusi probíraly, že i přes roky snažení orgasmus stále nepřichází, ale přitom pociťují vzrušení. Některé popisovaly pocit, který se velmi blížil tomu, když potřebujeme akutně na záchod - nato se jim dostalo odpovědi, že jde o mokrý orgasmus a ihned tomu začaly věřit. Pocit jako před čůráním mi přijde před orgasmem normální, ale rozhodně u mě nejde o mokrý orgasmus, o něm ani nevím. Problém jistých dam byl v tom, že ihned jak dosáhly toho pocitu, přestaly s drážděním/sexem, aby se vyhly nehodě. V téhle době mi to přijde jako předpotopní věc, protože o sexu se mluví otevřeně a ani squirting není častokrát vynechán.

     Ale zpět k anorgasmii - dá se taková věc léčit? Našla jsem, že je možné podstoupit terapii pod vedením sexuologa. Osobně mi to nepřijde nijak špatné, ale protože jsou partneři ve vztahu právě oni dva, mohli by se to pokusit vyřešit nejdříve sami. Pokud se zbaví potřeby vydávat vysoký výkon, pocitu rutinního sexu nebo selhání a zároveň partner bude k tomu druhému s anorgasmií tolerantní, bude mu chtít pomoci, tak je velmi vysoká šance, že se podaří anorgasmii porazit.

A co vy, máte zkušenosti s neschopností vyvrcholit?

     Možná si řeknete, že je to zvláštní nadpis. Jak by mohl někomu sex ničit život? Úplně jednoduše... Vždy jsem věděla, že mám sex raději než ostatní, ale nikdy jsem to nepřisuzovala nějaké závislosti. Poslední dobou si tím ale tak moc jistá nejsem. Jistě, blog se jmenuje "Polonymfomanka" a já si tak občas ze srandy říkám, to jsem ovšem ale nečekala, že se můj "stav" zhorší.

     Od jisté doby vždy, když mi partner odmítne sex, začnu brečet. Už jsem o tom dokonce i psala, do teď jsem ale nepřišla na to, proč tomu tak je. Nikdy předtím se mi to nestávalo, tak proč najednou teď? Partner na mě není ošklivý, protivný, úplně normálně jen řekne, že nemá chuť, protože je unavený a já to akceptuji. Bohužel moje vagína ale ne. Vnitřně vím, že je vše v pořádku a prostě bude sex jindy, ale neudržím se a začnu natahovat. Jediný způsob, jak mě uklidnit, je mě obejmout a mlčet.

     Na tohle si už partner zvyknul, ale před týdnem se stalo něco, co šokovalo hlavně mě. Už mi tekly slzy, ale nebyla jsem schopná přestat nutit přítele do sexu, prostě to nešlo. Když mě drsněji odmítnul a posunul mě (leželi jsme v posteli) zpět na moji půlku, naštvala jsem se a měla jsem chuť mu dát facku, ne-li pěstí. Naštěstí mám pořád svědomí a byla jsem při smyslech, tak jsem ho jen praštila do ruky, což vzal s klidem (byl tak unavený a chtěl spát, tak neřešil, že ode mě dostal celkem velkou ránu), ale mě to vzalo. Nechápu, kde se to ve mě vzalo a co to mělo být. Pořád si stojím za tím, že netrpím nymfomanií, jak si mám ale tohle vysvětlovat?

     Když jsem na tohle téma později zavedla s partnerem řeč, řekl mi, že nejsem schopna akceptovat to, že je unavený a prostě nemá na nic chuť. Ne, já to chápu, vím to, jen to nejsem schopná ukázat navenek. Přítel ví, jak to se mnou je a snaží se mi pomáhat. Já se taky snažím a když mě odmítne, prostě jdu dělat něco jiného. Chtěla bych se zbavit i toho brečení, které je samo o sobě taky zcestné.

     Popravdě jsem s nikým v životě nesextovala. Dobře, bavili jsme se normálně o sexu a D/s, ale to co zažívám teď... Shodou určitých zajímavých náhod mi napsal jeden člověk, který je dost znám na Youtube hlavně mezi starším publikem. Už od začátku bylo jasné, že se nejedná o náhodu, protože mu došlo, co moje přezdívka na jedné sociální síti znamená. Ani ne po týdnu, co jsme se bavili obecně o D/s, začal se sextingem. Jaké to bylo krásné zjištění, že existuje člověk, který sdílí snad naprosto stejné fantazie jako já. Jak DDLG, tak sní i od Dog/Cat playi. Takového Dominanta jsem si vždy přála, ale... Jsem zadaná s někým jiným a měnit to nehodlám, k tomu člověku mám určité citové pouto. Můj online Dominant to (prozatím) respektuje a dokonce se vyhýbá setkání se mnou, protože si není jistý, jak by se zachoval. Oba dva se ale toužíme vidět, protože ani jeden neznáme lidi se stejnou "úchylkou". Taková možnost se naskýtá koncem srpna, koná se totiž akce, na které bude 400+ lidí.

     Nejhorší na tom ale je ten fakt, že to, co mi píše... V životě jsem nebyla tak nadržená z něčeho, co by mi někdo psal. Věděla jsem, že mám mokré kalhotky, ale dokonce jsem se u jedné z jeho posledních zpráv začala třást vzrušením... Takže teď řesím dilema, jestli v tom vůbec pokračovat, protože nechci ublížit svému partnerovi...

     O věkové propasti, ať už je starší muž nebo žena, toho bylo napsáno spoustu, ale kolik z těch článků vycházelo z vlastní zkušenosti? Na žádný takový jsem nenarazila.

     Více než rok jsem měla vztah s mužem, který byl o 30 let starší než já. Ještě před začátkem vztahu mi bylo jasné, že to nebude tak jednoduché, ale ve výsledku to stálo za to (než se objevily problémy, které nesouvisely s věkovým rozdílem).

     Slyším to od všech: "Jsi nymfomanka." Ne, nejsem - ale nikdo to nechápe. Když už, tak o sobě tvrdím, že jsem polonymfomanka. Pokud nejsem zadaná, nevyhledávám sex a podobně, ale když jsem zadaná a jsem zrovna s tím člověkem, můžu to mít třeba třikrát za den. Pořád jsem ale schopná pochopit, že ten druhý na tom nemusí být stejně, takže se přizpůsobím jemu a žádnou psychickou (nebo fyzickou) újmu mi to neudělá. Teď se mi to ale asi trochu vymklo z rukou...
    Pár dní před víkendem jsem dostala mentruaci, takže bylo jasné, že budu mít období, kdy jsem skoro nesnesitelná, protože nemyslím na nic jiného než na sex. Problém byl ten, že se mi objevily kvasinky. Normálně bych je vyléčila a byla bez sexu, ale ta menstruace mě nenechala v klidu... Věděla jsem, že si můžu zadělat na pořádný problémy, ale bylo mi to jedno. Poznáte, že přestáváte být "normální" člověk, co má rád sex, když je vám jedno, co vám to způsobí, a že vás to momentálně i bolí (protože to dost dře), ale stejně to musíte mít.
     Pořád si opakuju, že bych s tím asi měla někam zajít, ale pokaždý si to rozmyslím. Ale aspoň už nebrečím, když se o něco snažím a má drahá polovička zrovna nemá chuť...

6. 02. 2015

     Už několikrát mě napadlo, že bych mohla být závislá na sexu. Ale pokaždé, co jsem si přečetla definici hypersexuality, jsem si řekla, že to se mě přece nemůže týkat. Nepotřebuji více partnerů, abych cítila uspokojení a když jsem zrovna nezadaná, vystačím si sama, nemusím hledat nikoho jen na sex. Tak proč si přijdu tak špatně? I v minulých vztazích se mi stávalo to, že když mi muž odmítl sex, chtělo se mi brečet. Prostě a jednoduše mě to rozesmutnělo. Ale včera se stalo něco jiného...